Vliv společnosti na jednotlivce

Lidé jsou společenské bytosti, tak nás příroda stvořila. Společnost má na nás zásadní vliv. O zrcadlových neuronech a dalších mechanismech společenského vlivu již něco víme, ale existují i další podoby tohoto vlivu.

Existuje například teorie, že všichni lidé jsou od sebe vzdáleni šesti nebo méně sociálními vazbami, tzv. šest stupňů odloučení. To však platí nejen o přátelství, ale o všech aspektech života. Nicholas Christakis a James Fowler píší ve své slavné knize Connected: Jak přátelé přátel vašich přátel ovlivňují vše, co cítíte, co si myslíte a co děláte, že dobré chování – jako je přestat kouřit, zůstat štíhlý nebo být šťastný – se přenáší z přátel na přátele téměř jako nakažlivé viry.

Ještě překvapivější bylo jejich zjištění, že tyto „infekce“ mohou „přeskakovat“ mezi jednotlivými spojeními. Ukázalo se, že lidé se mohou navzájem ovlivňovat, i když se nikdy nepotkali nebo o sobě dokonce neslyšeli. Christakis a Fowler navíc našli důkazy těchto vlivů i ve vzdálenosti tří stupňů (kamarád kamaráda vašeho kamaráda).

Protože jsme všichni propojeni, všichni se navzájem ovlivňujeme. Vše, co děláme, říkáme nebo si myslíme, nevyhnutelně ovlivňuje všechny ostatní.

Navíc již víme, že celá planeta je jeden ekosystém a jakákoli změna v kterékoli její části ovlivňuje všechny ostatní části. V důsledku toho, jakákoli změna v lidské společnosti ovlivňuje nejen celé lidstvo, ale i celou planetu. A platí to i naopak: Jakákoli změna v kterékoli části přírody na jakékoli úrovni ovlivňuje všechny ostatní části přírody, včetně celého lidstva.

I když si to neuvědomujeme, cítíme naši propojenost. Proto chceme „zapadnout“, ať už jsme kdekoli. Abychom se cítili bezpečně, že někam patříme, a abychom si zajistili, že nás okolí přijme, přizpůsobujeme se společenským normám a hodnotám. Pokud chceme vyniknout, nejprve si ověříme, co společnost kolem nás oceňuje, a pak se snažíme vyniknout v těchto činnostech a vzít za své tyto životní hodnoty.

I ty z dnešního pohledu nejnegativnější hodnoty se mohou v očích druhých, nebo dokonce v našich vlastních očích v různých dobách a za různých okolností, jevit jako naprosto přijatelné a dokonce žádoucí. Nacisté, kteří se dopustili vyhlazování evropských Židů, se nenarodili jako příznivci genocidy, jejich hodnoty se měnily tak, jak se měnilo jejich společenské prostředí, které je zformovalo v ty, jimiž se nakonec stali.

Stejný proces proběhl během proslulého Stanfordského vězeňského experimentu v roce 1971, kdy byli dobrovolníci po zjištění psychické stability vybráni a poté jim bylo náhodně přiděleno, zda se stanou vězni, nebo vězeňskými dozorci. Podle plánu měl experiment trvat dva týdny a poté měly být výsledky zkoumány. Místo toho se dobrovolníci vybraní jako dozorci rychle stali tak brutálními a hrubými, že experiment musel být šestý den ukončen.

Protože prostředí má na člověka zásadní vliv, měli bychom většinu svého úsilí věnovat vytváření pozitivního společenství, které bude vychovávat pozitivní a společenské jedince. Vzhledem k neustále rostoucímu narcismu a sebestřednosti, míří globální společnosti velmi negativním směrem.
Nemůžeme ovlivnit každého člověka, ale můžeme ovlivnit sociální prostředí, které kolem sebe vytváříme. Můžeme si všímat, jaká média konzumujeme, s jakými lidmi se stýkáme my a naše děti. Můžeme také vybírat vzdělávací programy, do kterých umístíme naše děti, a hodnoty, kterými žijeme doma.

Důvodem rostoucí frustrace a deprese ve všech společenských vrstvách je to, že se snažíme uspět sami. Kdybychom si uvědomili, že jsme všichni závislí jeden na druhém, a začali pracovat na zlepšení našeho společného sociálního prostředí, byli bychom na tom úplně jinak, a to jak osobně, tak i po sociální stránce.