Hikikomori

V Japonsku žijí lidé, kterým se říká hikikomori. Jsou to lidé, kteří se uzavřeli do sebe, usadili se v norách svých domovů, nikam nechodí. Jsou mezi nimi i tací, kteří vůbec nevycházejí a vydělávají jako freelanceři na internetu.

Ano. Našli si pro sebe virtuální svět. Skrze něj je potřeba se pokusit poskytnout jim příležitosti pro rozmanitý rozvoj. A oni sami si vyberou, každý v souladu se svým vlastním egoismem, co je pro ně výhodnější a lepší.

Stát na nich vůbec netratí, nikomu neubližuji, nekradou, nezabíjejí, nic takového se neděje. To je velmi dobře. Nevycházejí v noci tiše na ulici, aby udělali něco špatného.

Já bych takovou „dietu“, takový způsob života naordinovat všem lidem na světě.

Ale! Ve jménu dosažení Vyššího života, Vyššího cíle, jeho pocítění, vyjití ze sebe, pozvednutí se nad tuto nešťastnou mrtvou sbírkou neživých, rostlinných, živočišných a lidských těl, náš svět. Kvůli tomuto vzestupu je potřeba vyjít ze sebe, ze své cely a začít se sjednocovat. Ale správně se sjednocovat!

A co se v nich po nějaké době zrodí a poroste? Na co přijdou, když sedí sami a nikam nechodí? Co k nim přijde? Otázka o smyslu života. Ta se zrodí v každém z nich.

Jsem si jistý, že lidstvo se začne vzdalovat od zuřící hmoty, od tohoto „Manhattanu“, který se dnes rozšířil po celém světě. Díky vývoji nové technologie se všechno toto běhání z kanceláře do kanceláře a do práce a z práce trochu usadí. Lidstvo začne pracovat více skrze sebe, přes počítače, aby vytvořilo internější, intelektuální produkt.

A proto nejen Japonsko, ale obecně mnoho lidí na světě bude sedět ve svých domovech. Je to mnohem šetrnější k životnímu prostředí, čistší, měkčí a pro člověka mnohem přijatelnější. Dokonce i Tóra říká: „Šťastný je ten, kdo vydělává, aniž by opustil svůj dům.“

A k čemu to dospěje? Že lidé se i přesto budou dále rozvíjet, jejich touha poroste, tak je to dané od přírody, shora. A pak začnou cítit otázku: „Proč je to všechno?“

Doposud lidstvo pracuje takovým způsobem, že si svými „hrami“ neumožňuje pochopit, o jaký druh otázky jde. A pak přichází - smysl života. Ten pravý.

Průlom k němu je z křiku. Z rostoucí odhalující se vnitřní potřeby. To jsou v zásadě sladká utrpení, protože ti říkají o hledání, o tom, že jsi člověk.

Znamená to, že někde je toto velké štěstí, ale já ho ještě nedosahuji. Ještě to nemám, ale svítí mi to z dálky. To znamená, že jsem s ním již spojen, a teď se musíme k němu posouvat.