Náš svět vnímáme nenapravenými smysly, které vnímají pouze touhu po egoistickém potěšení na úkor druhých a přírody. Jakmile své smysly vyladíme na zcela opačné vnímání – aby dokázaly vnímat touhu dávat potěšení druhým a přírodě, pak se pozvedneme nad náš svět a pocítíme jinou duchovní realitu.
Dnes nám připadá diskuze o duchovní realitě nad našimi egoistickými smysly jako fantazie. Až ale této duchovní reality dosáhneme, pocítíme, že tou nereálnou fantazií je ve skutečnosti naše egoistické vnímání a že skutečná realita spočívá v dávání druhým a přírodě.
Náprava našich smyslů probíhá v období, které kabalisté označují jako „6 000 let“, které začíná od Adama haRišon (hebrejsky První člověk) a znamená to, že se budeme nacházet na současné úrovni reality něco málo přes 220 let.
V našem světě byl Adam haRišon prvním člověkem, který napravil své smysly od egoismu k altruismu, neboli jinými slovy, z naprostého odporu proti zákonům přírody vstoupil do úplné rovnosti a rovnováhy s nimi. Již před Adamem haRišonem existovali lidé, avšak člověk jménem „Adam“ před více než 5780 lety poprvé objevil duchovní realitu, skutečnou podobu vesmíru. Tím také odhalil, podle jakého programu se lidstvo vyvíjí a v jakém stavu se bude nacházet na konci svého vývoje. Své poznatky sepsal v knize nazvané „Raziel ha Malach“ („Anděl Raziel“) a byl považován za prvního kabalistu.
Všichni lidé jsou předurčeni k přechodu od egoismu k altruismu a k objevení duchovní reality podobné té, kterou zažil Adam haRišon. Až do ní vstoupíme, budeme pociťovat jinou realitu – tělesná realita bude pohlcena tou duchovní a my ji jednoduše přestaneme cítit. Pak budeme vnímat pouze jevy, které vznikají na vyšší úrovni existence, nad naším světem.
Nižší realita v našich egoistických smyslech zmizí, protože se našich pět tělesných smyslů jakoby rozplyne a nebudou ji pociťovat. V současné době přijímáme náš svět v podobě, v jaké ho zobrazují naše smysly. Jsme stvořeni tak, že slyšíme, vidíme, chutnáme a dýcháme, tedy používáme smysly zraku, sluchu, chuti, čichu a hmatu. Ty nám dávají pocit, že žijeme v určité realitě. Kdybychom měli jiné smysly, pak bychom pociťovali jinou realitu.
K vyprchávání a zániku tohoto světa nedochází najednou, ale postupně. Je to proto, že když se začneme pozitivně spojovat a duchovně stoupat pomocí nového smyslu pro realitu, ztrácíme svůj egoistický způsob vnímání reality. Svým způsobem to můžeme přirovnat k vlastnímu tělu, ve kterém také nevnímáme klidnou vegetativní úroveň přírody. Vezměme si například naše vlasy a nehty, které jsou vegetativní úrovní na našem těle. Necítíme, zda rostou. Buď rostou, nebo nerostou, my je ostříháme a ony rostou dál. Nezpůsobují nám žádné rušivé pocity.
Je to podobné, jako když na úrovni lidské existence rozvíjíme záměr obdarovávat nad svou vrozenou egoistickou touhou přijímat. Ve srovnání s novou lidskou úrovní, kterou jsme vytvořili a ztotožnili se s ní, pak nebudeme na živočišné úrovni vnímat touhu přijímat. Až se všichni dostaneme na lidskou úroveň existence, přestaneme pociťovat úroveň živočišnou. Přestaneme vnímat realitu tak materiálně, jak ji vnímáme nyní. Místo toho ji budeme stále více vnímat jako působení sil a vlastností.
