Mám lásku k lidstvu?
Pokud se vám hned od začátku zdá přehnané mít lásku k celému lidstvu, můžete začít s láskou k lidem ve vaší vlastní zemi.
A jak si ověříte, zda máte lásku k lidem ve své zemi?
Jste ochotni se s nimi podělit o vše, co máte?
Pokud k nim cítíte lásku, pak byste se s nimi jistě podělili o vše, co máte, stejně jako to děláte ve své rodině.
Dnes jsme možná ochotni být slušnými občany, kteří si najdou práci a platí daně, ale příroda od nás vyžaduje víc.
Příroda chce, abychom všichni cítili mnohem hlubší vzájemné spojení, „jako jeden člověk s jedním srdcem“. Dosažení spojení založeného na lásce je podmínkou, která je daná přírodou a je v rozporu s naší egoistickou povahou, kdy si chceme užívat pro vlastní prospěch na úkor ostatních.
Přestože podle naší egoistické povahy nechceme upřednostňovat prospěch druhých, můžeme se postavit proti své egoistické touze, abychom začali brát ohled na druhé. Záleží pouze na způsobu, jakým na sebe navzájem působíme. Pokud nastavíme komunikaci v naší společnosti, kultuře a médiích tak, abychom na sebe navzájem působili hodnotami a příklady vzájemné ohleduplnosti, pak se vzájemně posílíme, abychom se pozitivně propojili nad našimi egoistickými pohnutkami.
Musíme se vyvíjet ve vzájemném uvědomění, abychom pochopili, že naše pozitivní spojení s druhými nad našimi egoistickými pohnutkami není otázkou etiky nebo morálky. Je to spíše podmínka daná přírodou. Čím více necháme své ego se rozvíjet, a to bez jakýchkoli pohnutek k pozitivnímu propojení nad ním, tím více se budeme propadat do větší a větší jámy problémů. Musíme se tedy přivést do stavu, kdy si budeme říkat, že musíme dosáhnout pozitivního spojení, protože to je nejvyšší zákon přírody.
Nerozumíme tomu a ani to necítíme. Naopak, neustále uvažujeme opačným směrem o tom, jak si udělat co největší pohodlí.
Každé naše přání, myšlenka a čin směřují k našemu osobnímu prospěchu. Začíná to tím, jak sedíme, jíme a pijeme, a končí tím, jak se zaměřujeme na různé životní cíle.
Příroda od nás však vyžaduje, abychom se povznesli nad svou vrozenou přirozenost a místo na sebe mysleli na druhé. Takové uvědomění by nás mělo postupně přivést do stavu, kdy si uvědomíme, že prostě musíme chtít myslet a jednat ve prospěch druhých, a abychom tak mohli učinit, musíme požádat – požádat o to, aby do našich spojení vstoupila síla lásky.
Příroda stvořila náš svět tak, abychom nakonec dospěli k opravdové prosbě o pomoc, které se říká „modlitba“. Pak se spojíme s vyšší silou v přírodě a ta předá sílu lásky všem. Všichni se pak staneme jedním celkem a budeme sdílet harmonickou a mírovou existenci v jednotném spojení mezi sebou a s pozitivní silou lásky, která sídlí v přírodě.
