Přesně tak!

Říká se tomu také zákon rezonance. Jakmile to celé člověk pochopí (dlouhou, tvrdou prací na sobě), už se pak netrápí, co o něm druzí říkají, protože ví, že dotyční vlastně mluví o sobě samých.

Ta potřeba stále někoho soudit, dokazovat, kritizovat, nálepkovat , nebo dokonce zesměšňovat pramení z přebujelého, ubohého ega, které nás vzdaluje od naší přirozenosti a vrhá nás do nekonečné falešné hry a potřeby jevit se před druhými v co nepříznivějším světle. To nám ovšem nikdy nemůže přinést skutečný pocit radosti, protože ta může vycházet pouze ZEVNITŘ, nikoli zvenku. Potřeba kritizovat, mít za každou cenu pravdu apod. působí ve skutečnosti jen jako náplast na nízké sebevědomí a sebeúctu a na vnitřní neklid a rozpolcenost.

Pane Chmelíku, skvělý příspěvek

Přiznám se, že jsem ze zvědavosti otevřel Váš blog, neboť jsem netušil, jak koronavirus souvisí s filosofií. Bohužel jsem to nepochopil ani po přečtení článku, což ale může být moje chyba. Svůj okruh čtenářů jistě máte, a tak přeji, ať jich přibývá. Duchovno a filosofie jsou určitě třeba v každé době.