Alegorie o čtyřech svíčkách: Mír, víra, láska a naděje

V místnosti tiše blikají čtyři svíčky. První šeptá: „Přináším mír, jenže lidé mě neumějí chránit,“ a zhasne. Druhá prohlásí: „Jsem víra, avšak lidé mě nepotřebují,“ a zhasne. 

Třetí naříká: „Ztělesňuji lásku, ale lidé si mě neváží,“ a zhasne.

Náhle vstoupí malé dítě, které se lekne rostoucí tmy a začne plakat. Čtvrtá svíce promluví:
„Neplač. Já jsem naděje. Dokud budu svítit, můžeš skrze mě znovu rozsvítit ostatní svíce.“

Pokud máme naději, život může jít dál. Naděje nás vede k našemu cíli. Naděje nutí lidi překonávat širé oceány, hledat nové země a činit nové objevy. Ztělesňuje podstatu snů a pohání ducha.

Jak si však udržet naději, když nám chybí mír, víra i láska? Když se zdá, že je vše ztraceno, musíme se odevzdat životu, přírodě nebo Vyšší moci a začít jim plně důvěřovat. Každá svíčka pohasíná, aby těsně před úplnou tmou umožnila rozhodujícímu okamžiku uchopit nit, která nás spojuje s naším zdrojem, s tím, co nás spojuje s podstatou našeho života, se silou lásky, obdarování a spojení. S touto silou pak můžeme společně jít dál a pokračovat v životě.

Naděje působí jako most mezi hmotnou úrovní lidstva a vyšším duchovním světem. Zůstává věčně zapálená a symbolizuje věčné spojení. Pokud tedy naděje na okamžik pohasne, je to znamení, že se musíme znovu naladit a napojit na zdroj síly lásky a obdarování našeho života, abychom mohli přijmout harmonii, štěstí a mír, jež nám dodají sílu jít dál.