Vesmírná turistika a efekt nadhledu

Efekt nadhledu je málo známým psychologickým fenoménem, který zažili někteří astronauti při pohledu na Zemi z vesmíru. 

Vědci tento efekt popisují jako „stav úžasu se sebetranscendentními příznaky, který je vyvolán obzvláště působivým vizuálním podnětem“. Nejvýraznějšími společnými rysy osobního prožitku z pohledu na Zemi z vesmíru jsou vnímání a ocenění krásy, nečekané a dokonce ohromující emoce a zesílený pocit spojení s ostatními lidmi a Zemí jako celkem.

Michael Collins, člen posádky kosmické lodi Apollo 11 (1969), řekl, že „věc, která mě opravdu překvapila, byla, že z ní [Země] vyzařovala atmosféra křehkosti. A proč, to nevím. Nevím to dodnes. Měl jsem pocit, že je maličká, úchvatná, že je překrásná, že je to domov, a že je křehká“. Edgar Mitchell, který byl na palubě Apolla 14 (1971), vzpomínal: „Člověk si okamžitě vytvoří globální vědomí, orientaci na lidstvo, intenzivní nespokojenost se stavem světa a nutkání s tím něco udělat. Z Měsíce vypadá mezinárodní politika tak malicherně. Člověk má chuť chytit politika za pačesy, odtáhnout ho o čtvrt milionu kilometrů dál a říct: ‚Podívej se na to, synu‘...“

Jeden můj student se mě zeptal na efekt nadhledu a navrhl, že díky vesmírné turistice by se lidé mohli cítit více spojeni se Zemí a mezi sebou navzájem.

Chápu, že výlet do vesmíru a pohled na svět odtamtud by člověka přiměl uvědomit si křehkost naší (ne tak velké) modré kuličky a to, jak jsme na sobě všichni závislí. Z vesmíru je snadné vidět, že všichni dýcháme stejný vzduch, živí nás společná půda a pijeme stejnou vodu.

Přesto nevěřím, že by cestování do vesmíru změnilo něco na tom, jak se chováme k naší planetě, protože lidem u kormidla, těm, kteří rozhodují, je to úplně jedno. António Guterres, generální tajemník Organizace spojených národů, v dubnu vyjádřil svůj názor na takové lidi velmi nediplomaticky: „Některé vlády a vedoucí představitelé firem říkají jednu věc, ale dělají druhou. Jednoduše řečeno, lžou.“

Když to vidíte, máte chuť vzít politiky do vesmíru, nechat je dívat se na Zemi shora, jak navrhoval Edgar Mitchell, a nechat je tam plout, dokud se nezmění. Ale vážně, nemyslím si, že se změní, nebo že by se dokonce změnit mohli.

Politikům jde jen o jedno: o vládnutí. Nic jiného nevidí ani necítí. Dokud jsou naživu, chtějí být nahoře a na ničem jiném jim nezáleží.

Co s tím můžeme dělat? To opravdu nevím. Pokud však dostatečný počet lidí změní své vnímání života a uvědomí si, že solidarita a vzájemný zájem jsou důležitější než pýcha a moc, možná změní své názory i politici. Nemyslím si, že se změní zevnitř, ale aby se udrželi u kormidla, musí si uvědomit, že musí podporovat takové hodnoty, jako je starost o druhé a soucit, a ne ješitnost a zahleděnost do sebe. Závěrem lze říci, že potřebujeme důkladný vzdělávací proces, abychom se stali nejen lidmi, ale i humánními bytostmi.