Budeme žít věčně?

Jeden můj student se dočetl, že slavný futurista Ray Kurzweil plánuje vydat novou knihu s názvem „Singularita je blíž“. 

Údajně jde o rozvinutí či rozpracování myšlenek, které Kurzweil představil ve své dřívější knize „The Singularity Is Near“. Podle článku, který četl můj student, Kurzweil předpovídá, že do roku 2032, tedy za deset let, budou lékařské technologie tak pokročilé, že budeme moci žít věčně. Můj student se mě zeptal na můj názor na vyhlídku věčného života.

Za svůj život jsem ještě nepochopil, co by mohlo být dobrého na věčném životě. Kromě povyku, který děláme kolem umírání, jaké výhody mi dává to, že nikdy nezemřu?

Vím, že svaté knihy píší o věčném životě v rajské zahradě a jestliže tedy máme možnost žít navěky, budeme mít ráj na zemi. Pokud však nebude nikdo umírat, bude tato planeta rájem na zemi? Mně to připadá jako spolehlivý recept na vytvoření pekla na zemi.

A také, pokud budeme žít věčně, jaké sny a naděje budeme mít? Jaký má smysl žít, když není žádný tlak na to, abychom něčeho dosáhli?

Život je nám dán na omezenou dobu proto, abychom v něm něčeho dosáhli, abychom s jeho pomocí něco dokázali. Život je nám dán proto, abychom svůj čas zde strávený využili k dosažení duchovnosti, a ne proto, abychom zůstali navždy omezeni na fyzické úrovni.

Duchovnost znamená rozšířit sebe sama, dostat se za hranice svého já a spojit se se společným kořenem nás všech. Jednodušeji řečeno, duchovnost znamená pociťovat celé lidstvo a nakonec i celou realitu jako jedno tělo, nebo ještě lépe jako jednu entitu, která nemá začátek ani konec. Je to opak věčného fyzického života, kde se čas táhne donekonečna. Duchovní život znamená žít bez omezení časem.

Když cítíte druhé stejně hmatatelně jako sebe, přestáváte být omezeni vlastním tělem. V tomto smyslu nejste omezováni žádnými tělesnými limity, včetně života, smrti nebo jakéhokoli pojetí času.

Takový život můžeme dosáhnout tehdy, když nebudeme zvěčňovat tělo, ale naopak, když se nad něj povzneseme a místo toho, abychom mysleli jen na sebe, myslíme na všechny ostatní. V současné době jsme pohlceni sami sebou, protože chceme sloužit jen sami sobě. Kdybychom chtěli sloužit druhým, cítili bychom je stejně, jako v současnosti cítíme sami sebe. Když cítíte druhé stejně hmatatelně jako sebe, přestáváte být omezeni vlastním tělem. V tomto smyslu nejste omezováni žádnými tělesnými limity, včetně života, smrti nebo jakéhokoli pojetí času.

Tato nádherná budoucnost není zbožným přáním, je to budoucnost lidstva. Nastane, jakmile přestaneme myslet pouze na sebe a začneme skutečně myslet na druhé. Čím dříve změníme svůj stav mysli, tím dříve začneme tento blažený život. Pokud budeme otálet, budeme bojovat tak dlouho, až si uvědomíme, že sloužit egu se nevyplácí a že se musíme vydat na duchovní cestu. Budeme-li spěchat a nastoupíme nyní na duchovní cestu, vyhneme se utrpení.