Krajní pravice je lidem blízká

Pravicová strana Bratři Itálie Giorgie Meloniové zvítězila v italských všeobecných volbách a levicová média v Evropě i mimo ni znepokojeně bijí na poplach. 

CNN popsala stranu Meloniové jako „nejvíce krajně pravicovou vládu od fašistické éry Benita Mussoliniho“. France 24 prohlásila, že v Evropě dochází k „zásadnímu“ posunu. Vox oznámil: „Krajní pravice má v Evropě svou chvilku. Vlastně všude." A Wall Street Journal se obává, že „pravicový populismus v USA může stoupat“. 

Nově zvolení pravicoví vůdci se nepovažují za fašisty nebo extremisty. Spíše se považují za konzervativní a více nakloněné národnímu státu než k celoevropské myšlence. Ať tak či onak, nevidím v Itálii ani v Evropě stoupat vůdce typu Mussoliniho; příliš mnoho sil by takovému vývoji bránilo. 

V Evropě rozhodně k posunu dochází. Kromě Itálie si Švédsko nedávno zvolilo také pravicově orientovaný Riksdag (švédský parlament), který pravděpodobně zvolí pravicově orientovaného premiéra. V Bulharsku se také právě konaly všeobecné volby a zdá se, že pravice také získala většinu. 

I tam, kde pravice nezískala většinu hlasů, získává na popularitě. Francie, Španělsko, Polsko, Rakousko, Nizozemsko a několik dalších zemí Evropské unie zažívá rychlé posilování pravice. 

Myslím si však, že to, co levicová média, stejně jako někteří politici, popisují jako „krajní pravici“ nebo dokonce příklon k fašismu, není ani „krajní“, ani fašistické. Je to přirozený důsledek zášti lidí k Rusku a přirozený posun, ke kterému by stejně došlo. Slábnoucí ruský vliv v Evropě podnítí další změny a posuny, protože mnoho uspořádání, která byla zavedena po druhé světové válce, se rozpadá, takže můžeme očekávat, že dojde k mnoha dalším změnám. Tyto změny mohou dobře iniciovat obnovené debaty o hranicích a konflikty, které byly dosud latentní, se mohou znovu vynořit. 

Evropa čelí mnoha výzvám: sociálním problémům, nezvládnuté imigraci, ekonomickým výzvám, nedostatku plynu a mnoha dalším výzvám, které by měly Evropany znepokojovat více než politická příslušnost toho či onoho vůdce. Celkově by Evropa měla zůstat jednotná, ale měla by zlepšit jednotu, ve které už je, a ne ji rozbíjet. Měla by spolupracovat na své budoucnosti, jinak by se mohla ocitnout na stejné úrovni jako země třetího světa. 

Aby se Evropa dostala z krize, musí vytvořit skutečnou unii, na rozdíl od „unie“, která v současnosti existuje, s jednou nebo dvěma dominantními zeměmi a zbytkem, který je nucen řídit se příkazy. Skutečné spojení znamená, že se lidé v různých zemích cítí sjednoceni navzdory rozdílům v jazyce, kultuře a někdy i víře. 

Neměla by to být jednota proti vnějšímu prvku, jako proti ruské armádě nebo proti americké ekonomice. Měla by to být jednota, protože jednota sama o sobě je ušlechtilá hodnota, díky které je život pro každého snadný a bezpečný. Hranice by nakonec měly být téměř odstraněny a ekonomiky by měly být integrovány. 

Také by se USA měly více zapojit do Evropy, ale ne autoritativním způsobem, ale spíše jako pomocník při sjednocování Evropy. Uvědomuji si, že to není bezprostřední scénář, ale směr je jasný a čím dříve se k němu Evropa vydá, tím lépe pro Evropany. 

Dalším zajímavým bodem je, že nově zvolení vůdci a obecně pravicově smýšlející lidé v Evropě i ve Spojených státech si zachovávají příznivější náhled na Izrael. Domnívám se, že je tomu tak proto, že vidí Izrael jako partnera v tom, co by chtěli v Evropě udělat, totiž sjednotit národní státy, spíš než je rozložit, jak vypadá směřování levice v posledních letech.

Neznamená to, že by pravicově orientované strany usilovaly o rozbití EU, ale pouze o její vyléčení z přehnané moci, kterou drží v rukou pár lidí na úkor národních států. Ironicky se zdá, jako by v dnešní době usilovala o rovnoprávnost pravice, zatímco levice směřuje spíše k tomu, aby několik dominantních postav mělo moc řídit zbytek Evropy. Z těchto důvodů si myslím, že pravice není krajní, ale ve skutečnosti je blíže k srdcím lidí, ke skutečnému cítění lidí a představuje zdravý vývoj, který Evropa zažívá.