Chceme jistotu? Jedinou jistotou je změna!

Svět se mění velmi rychle a zdá se, že toto tempo exponenciálně roste. Na jedné straně slibuje každá nová technologie, kterých je nespočet, že učiní svět lepším.

Na druhou stranu jsou nové technologie téměř vždy využívány k vykořisťování jiných lidí, vyčerpávají Zemi o vzácné kovy a další cenné materiály nebo znečišťují vzduch, vodu a půdu, které udržují veškerý život na Zemi, včetně toho našeho.

Přesto ke změnám dochází a my je nemůžeme zastavit. Klima je stále nevyzpytatelnější a bouřlivější, po celém světě propukají války, z nichž některé mohou mít katastrofální následky, a ekonomiky se hroutí, protože ceny prudce rostou a hrozí nedostatek. Abychom pochopili, co se děje a jak se s tím vypořádat, musíme pochopit smysl těchto změn.

Než pochopíme jejich smysl, musíme si ujasnit i to, kam nás směřují. Změny vedou k něčemu, co vypadá jako entropie, což je vědecký termín pro „naprostý chaos“. Ve skutečnosti však vše směřuje k vyváženosti, ke stavu rovnováhy, kdy jsou tlaky a hustota stejné. Jednotlivé části, všechny částice, a lidé jsou také částice, se rozprostírají rovnoměrněji. Stejně jako se vítr uklidňuje, když se sníží tlak vzduchu, protože hustota vzduchu se stala více vyrovnanou, tak se částice vyrovnávají v celém globálním systému. To, co vědci označují jako entropii, je tedy ve skutečnosti větší řád.

Vesmír vznikl v okamžiku nejmenší rovnováhy. V určité chvíli byl tlak příliš velký na to, aby se udržel, a tak tečka, která byla kondenzovaným vesmírem, explodovala. Od té doby se věci pohybují směrem k rostoucí rovnováze neboli vyváženosti

Pokud pochopíme směr vývoje – k rovnováze či vyváženosti -, uvědomíme si také, že to je smyslem všeho, co se děje: dovést nás k rovnováze. Protože evoluce má jasný směr a v realitě ho zatím nevidíme, příroda nás neustále tlačí ke zvyšování rovnováhy. Výsledkem je, že jediné, co je v realitě zaručeno, je, že včera nebylo jako dnes a dnes nebude jako zítra. Jedinou jistotou je změna.

Důvodem, proč svět pociťujeme jako chaotický, je to, že se tomuto procesu bráníme. Naše ego chce, aby známé zůstalo zachováno a aby změny byly bezpečné a pod kontrolou. Protože se svět nechová podle našich představ, snažíme se ho změnit. Když se nám to nedaří, vnímáme svět jako nepřátelský. Bojujeme proti přírodě, ale ta se nevzdává. Když se snažíme zadržet pokrok přírody, hromadí se v ní tlak, který nám nakonec vybuchne do tváře. Kdybychom nechali změny plynout jejich vlastním tempem, nepociťovali bychom je jako nepřátelské.

Navíc harmonie a rovnováha jsou to poslední, co si naše ego přeje. Chce suverenitu a jedinečnost. Chce, aby se vše soustředilo kolem něj. To je opět v rozporu s přirozeným směřováním přírody k rovnováze a harmonii a staví nás to do rozporu s realitou.

Příroda však donutí lidskou společnost, aby také hrála podle jejích pravidel a stala se harmonickou. Koncentrace moci v rukou několika vykořisťovatelů je v rozporu se směřováním evoluce, a proto musí nutně zaniknout. Nejde o to, kdo bude vládnout, ale o samotný smysl vládnutí. Vykořisťování v přírodě neexistuje, a proto nemůže existovat ani v lidské společnosti. Jediné, co existuje, je rovnováha, harmonie.

Pokud přizpůsobíme lidskou společnost struktuře přírody, budeme mít pocit, že nás podporuje, a život se stane bezstarostnou jízdou. Pokud se budeme nadále bouřit proti přírodě a snažit se vykořisťovat jeden druhého, náš boj proti přírodě a války mezi námi navzájem budou stále intenzivnější, dokud se každý, kdo po chaosu zůstane, nevzdá nadvlády ega a nepřistoupí na to, že rovnováha je jediná udržitelná cesta.