Kdy budou politici myslet vážně to, co říkají?

Když se podíváme na všechny sliby, které politici dali a porušili, začínáme pochybovat o tom, zda má vůbec smysl přikládat jejich projevům vůbec nějakou váhu.

Těžko bychom našli jediné prohlášení, nebo dokonce smlouvu, která by nakonec nebyla porušena dříve, než se očekávalo. Nebo se změní za okolností, které jsou pro druhou stranu či strany nejméně výhodné. Nabízí se otázka: „Jaký smysl má podepisování jakýchkoli smluv?“ V současné době žádný smysl nemá. Za určitých podmínek se to však může změnit a vládnoucí představitelé si začnou stát za svými slovy.

 Až si vedoucí představitelé uvědomí, že musí jednat s ohledem na ostatní, budou velmi pečlivě přemýšlet, než se k něčemu zavážou. Budou se muset ujistit, zda jsou jejich sliby prospěšné pro všechny, a nejen pro ně samotné, a bez souhlasu zainteresovaných stran si ze strachu nedovolí ustoupit od svých závazků.

To, co nás motivuje, nás všechny, je strach. Těžko něco děláme z jiného důvodu. Pracujeme, protože se obáváme chudoby, přátelíme se s lidmi, které nemáme rádi, protože se jich bojíme nebo cítíme strach ze samoty. Z obavy, že budeme neoblíbení nebo dokonce šikanovaní, se chováme tak, že nemáme rádi ani sami sebe.

Vůdci jsou stejní. Jejich motivace jsou vždy sobecké a obvykle pramení ze strachu. Aby byli schopni dodržet své sliby, musí se bát následků jejich porušení. V demokratických zemích se bojí porušit sliby, protože by nemuseli být znovu zvoleni. V totalitních zemích nedbají tolik na veřejné mínění, ale jsou ovládáni názory vlastní strany, jinak by mohli být sesazeni nebo zavražděni. Dokonce i vládci, kteří zdánlivě nemají žádné vyzyvatele, se snaží ospravedlnit své činy, aby v očích veřejnosti vypadali dobře, protože nemohou zcela ignorovat názor svého lidu na ně.

Z toho vyplývá, že pokud je motivací vládnoucích strach, jsou přinuceni naučit se bát tak, aby jednali spíše pro dobro veřejnosti než pro svůj vlastní prospěch. Současné násilné konflikty naznačují změnu situace. Agresor již není zaručeným vítězem. Svět se stal globální vesnicí, kde tyrani nejsou populární. Země, která chce zneužít jinou zemi, i když to považuje za spravedlivou věc, si musí desetkrát rozmyslet, než použije sílu.

Nejedná se jen o změnu atmosféry v globální společnosti. Do hry vstupuje jiný zákon: zákon vzájemné závislosti. Jak je dnes zřejmé, všichni jsou závislí na všech ostatních a nikdo nemůže učinit rozhodnutí, které by neovlivnilo všechny ostatní. Země se proto nemohou rozhodovat pouze podle svých vlastních zájmů a z nutnosti musí převzít odpovědnost za zbytek světa.

Tento zákon nemůžeme změnit, tak dnes funguje realita. Ve skutečnosti takto realita fungovala vždy, ale my jsme si toho nebyli vědomi tak jako dnes. Ať se nám to líbí, nebo ne, a nám se to nelíbí, tento nadřazený zákon formuje myšlení globální společnosti a určuje nová pravidla chování, pravidla vzájemné ohleduplnosti. 

Ti, kteří se v následujících letech pokusí tento zákon nedodržovat a porušovat práva jiných zemí, budou příkladem toho, co se stane vzpurným vůdcům, kteří doufají, že tyranizováním získají nadvládu. Až si vedoucí představitelé uvědomí, že musí jednat s ohledem na ostatní, budou velmi pečlivě přemýšlet, než se k něčemu zavážou. Budou se muset ujistit, zda jsou jejich sliby prospěšné pro všechny, a nejen pro ně samotné, a bez souhlasu zainteresovaných stran si ze strachu nedovolí ustoupit od svých závazků.