Věk pospolitosti

Proč stále více vnímáme celé lidstvo jako tyrana v sousedství? V mezinárodních vztazích, v osobních a pracovních vztazích, mezi vrstevníky ve škole a vůči přírodě jsou lidé nemotorní jako slon v porcelánu, rozbíjejí vše.

Má to svůj důvod: Svět kolem nás se mění. Zatímco jsme uvězněni v přesvědčení, že musíme pracovat sami pro sebe, abychom nebyli slabí a ostatní nás nesežrali, tak nám život odhaluje svou vzájemnou propojenost a ukazuje nám, že pokud budeme jednat sami, neuspějeme. Realita zahájila dobu sounáležitosti a pospolitosti, a pokud chceme uspět, budeme se muset přizpůsobit.
V tomto novém věku nemůžeme uspět sami. Síla lidí nepochází z jejich osobních schopností, ale z jejich schopnosti spojit se a spolupracovat s ostatními.

Když spolupracujeme, myslíme si, že k udržení spojení musíme dělat kompromisy a vzdát se toho, co jsme dělaly dosud. Naopak, nová pospolitost vyžaduje, abychom naplno využili všechny své dovednosti, talenty, nápady a touhy. Musíme je však používat spíše pro obecné dobro než pro své vlastní.

V současné době využíváme své schopnosti k tomu, abychom prospěli sami sobě a zabránili ostatním, aby nám ublížili nebo nás předběhli. To nás staví do neustálé války s ostatními. Výsledkem je, že srážíme dobré nápady a silné stránky druhých, oni zase ničí ty naše a všichni jsme nakonec unavení, opotřebovaní, s nenaplněnými potenciály a celá společnost prohrává.

Když použijeme své individuální schopnosti pro společné dobro, vzájemně tím využijeme své přednosti, zvýšíme své úspěchy a využijeme naplno náš společný potenciál. Každý z toho bude mít prospěch. Všichni budeme cítit naplnění, sebevědomí a přijetí ve svém sociálním prostředí. Z našeho přínosu bude mít prospěch celá společnost. Energie, kterou jsme dříve vynakládali na sebeobranu, bude zaměřena na rozvoj a úspěchy nás budou pobízet k tomu, abychom ze sebe dávali ještě více ve prospěch kolektivu. 

Jediné, co nám brání žít v této vysněné společnosti, je naše zarputilé ego. Dokud nás bude ovládat, bude nás i naši společnost nadále ničit. Nakonec zničí všechno a my si stejně uvědomíme, že nám nezbývá nic jiného, než se ho vzdát.

Pokud si to uvědomíme nyní a ne později, ušetříme si skličující perspektivu a přeneseme budoucnost do přítomnosti. Když si pomůžeme povznést se nad sebe, tak to dokážeme, protože i v době jednoty je povznesení nad ego možné pouze tehdy, když budeme spolupracovat.