Zhoršuje se svět, nebo je to jen náš dojem?

Sledujeme-li dnešní zprávy, zdá se nám, že se svět nachází před zhroucením a my prožíváme nejhorší období v dějinách. Proto začínáme věřit, že naši prarodiče měli pravdu, když se jim stýskalo po „starých dobrých časech“.

Varovné signály se stávají naší přítomností: intenzivní vlny veder a ničící požáry v Evropě a USA, Amerika se potácí mezi krvavými hromadnými střelbami, inflace dosahuje historického maxima, roste pravděpodobnost vzniku začátku recese, nekončící ruská válka na Ukrajině...To vše způsobuje otřesy po celém světě.

Británie a Itálie čelí politické nestabilitě.  Hospodářská krize potápí Srí Lanku lidem před očima a její vůdci utíkají ze země. V poklidném Japonsku došlo za bílého dne k vraždě bývalého premiéra.

I když se nám zdá všechno šokující, ve světě se nic moc nezměnilo. Hlavní změnou je hromadění informací a propojení lidí ve světě. Za starých časů jsme se vydávali na pěší túry, abychom zjistili, co se děje ve vedlejším městě, dva měsíce jsme se houpali na lodi, abychom poznali vzdálenou zemi.
V pozdějších letech jsme si koupili jízdenku na rychlovlak nebo letěli letadlem, abychom přistáli na vzdáleném kontinentu a poznali jiné reálie a lidi.  Nyní, aniž bychom se zvedli ze židle, stiskneme tlačítko a jsme v srdci světa. Během necelé vteřiny se před námi rozvine celá barevná, hlučná a hektická realita, která nás ohromí svým rostoucím vlivem.

Slyšíme a vidíme, cítíme, obdivujeme a reagujeme na vše, co se děje v každém koutě světa v reálném čase. Komunikace mezi námi vyžaduje intenzivní tok informací, na jejichž přísunu se stáváme závislí.
Jak často se stává, že člověk po přečtení knihy přijde za svým přítelem a řekne mu: "Poslyš, jakou jsem četl dobrou knihu!". Žijeme ve světě plném novinek, které nejsme připraveni vstřebat, a které nejsme schopni snést. V důsledku toho jsou lidé stále více fyzicky i psychicky nemocní.

Nekonečná pouta, která mezi námi vznikají, jsou chladná plochá a odcizující. Chybí jim hloubka, vřelost nebo osobitost. Chybí jim empatie a ochota se sblížit, neberou v úvahu, že jsme jedno. Pokud máme dojem, že je svět plný krizí, tak to jsou pouta mezi námi, která se rozpadají.
Fyzické vazby mezi námi se staly pevnými a rychlými, a tak to má být, ale musíme se přizpůsobit vnitřně a citově. Do těchto vazeb musíme vložit teplo, které nás bude posilovat a spojovat, nikoli rozdělovat. Můžeme na chvíli vypnout zprávy, otevřít nějakou smysluplnou knihu, povídat si, vnímat jeden druhého.

Místo toho, abychom běhali očima po monitoru a vstřebávali nesourodé informace, můžeme získat skutečný smysl pro realitu. Když se na stvoření budeme dívat jako na celek, poznáme, že má svůj směr a účel.  Veškerá realita, ať už minulá nebo současná, má jediný cíl: přivést nás k uvědomění, že jsme jedno, jako příroda, a k pochopení, že jen díky vzájemné záruce a propojenosti můžeme překonat všechny obtíže. Když dosáhneme této perspektivy, rozprostře se před námi svět, který nakonec budeme vnímat v jeho krásné rovnováze zvané mír.