Lidská pošetilost má svůj účel?

Proč nejinteligentnější druh na planetě nedokáže inteligentně řídit svůj život? To je otázka, která nás, lidi, pronásleduje a je nejvíce matoucí ze všech otázek.

Po každé katastrofě, kterou si sami způsobíme, analyzujeme, přemýšlíme a vyvozujeme závěry, jak se vyhnout jejímu opakování. Přesto pokaždé znovu upadneme do stejné pasti marnivosti a krátkozrakosti, která vede k dalšímu kataklyzmatu. Čím to je, že nejinteligentnější druh přírody stále pokračuje v tomto pochodu hlouposti?

Překvapivá odpověď na tuto otázku nespočívá v našich znalostech ani v našem intelektu. Odpověď spočívá v našem účelu, důvodu naší existence. Pokud bychom se vyvíjeli podle Darwinových evolučních zákonů, to znamená přirozeně, nedělali bychom ve svém chování žádné chyby, stejně jako zvířata, která vědí, kdy co dělat, a jejich druhy přežívají miliony let s velmi malými změnami.

Lidé však mají kromě fyzické existence ještě jeden důvod existence. Jsme předurčeni stát se vševědoucími, vědět a chápat vše o stvoření: proč existuje, jak má přežít a jak dosáhne svého cíle.

Abychom pochopili, jak vše funguje, musíme se vědomě propojit s celou realitou. Stejně jako evoluce postupuje od jednoduchého ke komplikovanému, od jednobuněčných tvorů k bilionům buněk tvořící ve vzájemném souladu naše těla, tak se musí naše vědomí postupně vyvíjet od pozornosti pouze na sebe k orientaci na celé lidstvo a poté na celou planetu a nakonec na vše, co existuje.

Neuvědomujeme si svoji propojenost a chováme se podle toho. Zvířata řídící se svými instinkty nenarušují spojení mezi všemi částmi reality a nezpůsobují žádnou škodu. Zatímco my jsme vedeni svými rozmary a tím, co nám přijde na mysl.  A protože naše mysl nevnímá propojenost veškeré reality, dokonce její ego brání správnému vnímání, chováme se, jako bychom mohli ignorovat zbytek reality a dělat, co se nám zachce. Výsledkem je chaotický svět, ve kterém žijeme. Svět, kde se každý snaží vnutit svou vůli všem ostatním nebo je dokonce zničit.

Účelem chaosu je donutit nás, abychom uznali naši pošetilost. Má nás dovést k tomu, abychom viděli, ať se nám to líbí nebo ne, že všichni jsou zodpovědní za každého a každý z nás je zodpovědný za všechny. Pokud neuznáme svou provázanost a nezačneme jednat s náležitou ohleduplností, zničíme vše.

Dokud nepřijmeme svou propojenost a nezačneme se podle toho chovat, nebudeme vnímat to, co máme vnímat. Nebudeme schopni pochopit svět, ve kterém žijeme, jak přetrvávat a proč. Ve skutečnosti jsme se dostali do bodu, kdy se naše fyzická existence a náš duchovní vývoj staly vzájemně závislými. Pouze pokud rozvineme svou mysl, budou naše těla schopna přežít.