Proč potřebujeme na světě tolik lidí?

Na začátku 20. století žily na světě zhruba dvě miliardy lidí. Dnes je to zhruba osm miliard. Z těchto osmi miliard je většina chudá a více než miliarda lidí trpí hladem až na hranici smrti. 

Zajištění důstojného živobytí pro tolik lidí se zdá být pro Zemi příliš náročným úkolem. Navíc každým dnem přibývá strojů, robotů a automatických provozů, které nahrazují lidskou práci. Lidstvo vyrábí dost na to, aby uživilo všechny, takže je otázkou, proč potřebujeme tolik lidí. Nebylo by Zemi a lidstvu lépe, kdyby nás byly například jen čtyři miliardy?

Pravdou je, že bychom na tom nebyli lépe; byli bychom na tom mnohem hůře. Exponenciální nárůst počtu lidské populace za posledních zhruba sto let má dobrý důvod.

Když se podíváme na lidi, vidíme tváře a těla, lidské bytosti, a nic víc. Pravda je však mnohem složitější a spletitější. Zkuste si představit jakéhokoli živočicha, aniž byste ho vztahovali k jeho prostředí, a pochopíte, že je to nemožné. Tvar, barva, chování, velikost, dlouhověkost a každý další aspekt jeho existence se odvíjí od prostředí, ve kterém se vyskytuje. Zvířata nejsou izolována od svého prostředí; spoléhají na něj, řídí se jeho zákony a zároveň tvoří prostředí, které je živí a jehož jsou součástí.

Také lidé tvoří systém. Považujeme se za izolované jedince, ale ve skutečnosti jsme součástí globální lidské společnosti. My ji ovlivňujeme, ona ovlivňuje nás a téměř vše, co platí pro živočišnou říši, platí i pro nás.

Mezi zvířaty a lidmi jsou jen dva rozdíly, i když jsou to rozdíly zásadní. Prvním je, že lidé jsou od přírody zlí a sobečtí, zatímco zvířata nikoli. Druhý spočívá v tom, že naše touhy rostou a sílí, zatímco touhy zvířat zůstávají do značné míry stejné. Zatímco my chceme tím více peněz a moci, čím více jich máme, zvířata se spokojí s tím, co mají, jakmile se nasytí.

A co hůř, z generace na generaci jsme stále chamtivější, panovačnější a narcističtější. Naopak „touhy“ zvířat se z generace na generaci nemění: dejte jim dostatek trávy nebo zvířecí kořisti a budou spokojená.

Důvod, proč naše touhy rostou, zatímco touhy zvířat zůstávají stejné, spočívá v tom, že vzrůstající touha nás nutí urychlovat náš vývoj. Lidé nakonec nemají vnímat pouze fyzickou existenci, ale proniknout skrze ni a vnímat propojenost a vzájemnou závislost mezi námi všemi nejen intelektuálně, jak to zde vysvětluji, ale i smysly a pocitově, stejně jako vnímáme fyzický svět, ne-li více.

Naše neustálá touha hledat, zkoumat, objevovat a učit se pramení z naší snahy poznat nejhlubší úrovně reality. Toto poznání je výhradní výsadou lidí, protože pouze lidé rozvíjejí tak hluboké touhy.

Jak naše touhy rostou, musíme se je naučit směřovat k objevování účelu a struktury života. Nové touhy se nejprve objevují na té nejhrubší úrovni a my je musíme kultivovat, pozvednout je na úroveň, na které posílí naše vnímání reality.

Právě proto, že jsou tyto touhy tak intenzivní, potřebujeme více lidí, kteří se s námi „podělí o břemeno“. Jak bylo právě řečeno, i když se cítíme izolovaní, ve skutečnosti jsme jeden systém. Vše, co považujeme za naše, je ve skutečnosti součástí lidského systému a celé lidstvo to i společně sdílí. Proto také naše touhy nejsou osobní, i když to tak pociťujeme.